Nechtěl bych být v kůži Bohuslava Sobotky. Na dnešní den bych totiž vzpomínal opravdu nerad. Začalo by to už ránem: „Probudím se a podívám se na internet. Ne, skutečně se mi to nezdálo. Můj vlastní místopředseda, má vlastní krev, parťák, kámoš, který by mi měl ve slušné společnosti krýt záda a schytávat za mě rány, abych měl čas na přípravu na premiérské křeslo; tak ten malý krněnský trpaslík přesvědčil všechny naše hejtmany, aby podpořili vládu.
No nic, podívám se na Facebook. Zdeněk Škromach, můj další místopředseda, ten má vždycky nějaký milý status, který mi vždycky zvedne náladu. Vínečko, kafíčko, klídeček v bazénu, dokonce taky nosí ponožky v sandálech, tak copak ten kluk píše. Aha, že moje prohlášení jakožto předsedy strany ještě není automaticky stanovisko strany a že on sám má v přepočtu mnohem větší podporu delegátů než já. Krucifix, že já toho rokoka vždycky čtu, mám pak zkažený celý den.“
Ale Bohuslav Sobotka je mužem pevných zásad, o němž se Jakub Patočka, šéfredaktor nejvýznamnějšího levicového názorového plátku, vyjádřil, že je opravdovým státníkem, protože se jako sám a jediný postavil proti zlovůli Miloše Zemana. A mám za to, že Sobotka si to i chvíli myslel, člověku lichotí, když je dlouhou dobu přezdíván za plešatého vezíra a najednou je z něj pomalu poslední strážce českého ústavního soudu. Sobotka byl poslední týden tím nejvýraznějším odpůrcem Rusnokovy vlády. Kalouskovi už raději nikdo nevolá, protože nevíme, zda zase nechlastá, Schwarzenberg to nebere, číslo na Kubu nikdo nezná a Němcová opakuje furt to samé. Zdálo se, že mezi zvířecími hordami s petrorubly a zemí mlékem a strdím oplývajícím stojí jen člověk, který se do vysoké politiky dostal společně se získáním první občanky.
Mezi tím ránem a zasedáním stranického grémia se muselo stát něco strašného. Něco děsivého, o čem nebude chtít Bohuslav Sobotka nikdy mluvit. Není ve straně s Grebeníčkem, takže v tom asi nebude hrát roli elektrický drát na varlatech. Ani není ve straně s Vítkem Bártou, takže nehrozí, že by jej někdo vydíral zjištěním, že pořád nosí rovnátka, i když jen na spaní.
Musí v tom být něco strašného, něco, co člověka přinutí učinit otočku o sto osmdesát stupňů, zradit stovky přívrženců, tisíce mladých i starých, kteří v předsedovi sociální demokracie viděli alespoň kousek demokrata. Těžko říct, proč to udělal, možná ten blázínek pořád doufá, že se stane v příští Haškově vládě alespoň ministrem pro místní rozvoj. Každopádně, zítřejší vstávání mu nepřeju, bude snad ještě horší než to dnešní.