Dnes je ten velký den, kdy se prostí, ale poctiví synové a dcery našeho národa slavnostně vystrojí, učešou a navoní, vezmou své děti, babičky, dědečky a sousedy a všichni půjdou jako jedna duše, jedno tělo vhodit hlasovací lístek příštímu tatíčkovi prezidentovi. Je to velká chvíle v historii našeho statečného národa. Po desetiletích poroby a útlaku nadešla chvíle, v níž konečně usedne na Hrad člověk mravní, inteligentní, pokorný a stmelující rozhádanou společnost, prezident, o němž si rozhodnou sami lidé.
V alternativním Česku by to tak určitě bylo. V Česku, v němž žijí pouze lidé z vašeho Facebooku, kteří podporují liberální kandidáty levice a pravice. Lidé z vašeho okolí, kteří nevolí a ani neznají kohokoliv, kdo by volil Miloše Zemana, Jana Fischera nebo Janu Bobošíkovou.
Ale my žijeme v národě, v němž vypadá představa o politickém aktivismu tak, že na fejsbučku sdílíme fotomontáže od Atea, jež ve své trapnosti překonávají i normalizační Dikobraz. A pak teda půjdeme jednou za čtyři roky odvolit, čímž děláme největší radost Václavu Klausovi, protože takhle podle něj vypadá pravá demokracie, v níž je občan-volič jen tradicemi vnucený institut, který rozdává karty, které si on se svými kamarády vymění, jak se mu to bude hodit.
Lidé mají krátkou paměť, lidé jsou hloupí, lidé jsou manipulovatelní, lidé jsou důvěřiví. Tím vším se můžeme uchlácholit v případě, že vyhraje jezevec z Vysočiny nebo želé ze statistického úřadu. Někdo bude nadávat, někdo bude svolávat demonstrace, někdo si dá na Facebook foto s dotyčného tváří a nápisem „XY není mým prezidentem!“ a tak podobně. Nakonec si všechno sedne a lidé budou odpočítávat roky a měsíce a dny do vypršení mandátu a za pět let si to celé sjedeme znovu od začátku.
Sestim smiř!
V politologické vědě existuje učení nazývané Teorie veřejné volby. Ta se zabývá principy a fungováním kolektivního rozhodování, tedy například volbami. Jedním ze závěrů je Arrowův teorém, který tvrdí, že neexistuje taková většinová volba, aby byli všichni uspokojeni. Ve společnosti existuje několik skupin voličů, jejichž preference si natolik odporují, že se vždycky zacyklí.
Zjednodušeně vysvětlím, jak to funguje. Jste Pepa z depa a volíte Miloše, protože má fajn bonmoty, pije jak duha, kouří jak fabrika, prostě taťka z lidu. Honza je taky fajn. Naopak tou nejhorší volbou je pro vás Kníže, protože je představitelem současné nelidské vlády.
Na druhé straně tu máme Reného, mladého pražského hipstera, který volí Knížete, protože je cool, je to šlechtic a je to pravdoláskař. Zeman pro Reného taky přichází vhod, vždyť za něj byla prosperita. Naopak nejhorší variantou je pro Reného nemastný neslaný Honza.
No a pak je tu Petr z Humpolce, živnostník a otec rodiny, pro něhož je nejlepší možnou volbou poctivý a slušný Honza. Kníže je docela fajn, ale má za sebou Kalouska a to je pro Petra velké mínus. Nejhorší by pro něj byl pro něj Miloš, protože je to křupan a primitiv.
Pepa si naprosto neporozumí s Reném. Petr si také nemůže rozumět s Reném. Pepa a Petr si ovšem taky nemůžou rozumět. Prostě preferenční uroboros, který může podle Arrowa rozseknout jen nějaké autoritativní rozhodnutí. Třeba generál Okamura.
To jsou možnosti, pokud bychom měli tři kandidáty. Ale my jich máme devět a existuje zde tolik možností volebních preferencí, že na to mé znalosti matematiky nestačí, ale tak nějak tuším, že jich bude strašně moc. Česká společnost není během prezidentské volby polarizovaná mezi levici a pravici, je naprosto roztříštěná na desítky skupin, ve kterých je nejlepší možnou variantou slušný Žid a nejhorší zarytá homofobka. A naopak. A nebo ještě jinak.
Šecko špatně!
Zkrátka a dobře nemůžeme počítat s tím, že prezidentská volba zklidní napjatou atmosféru ve společnosti. Ať už vyhraje kdokoliv z těch, kdo má šanci, někdo bude nadšený, jiný zase bude frustrovaný. Když vyhraje Zeman, bude to prohra občanské společnosti a udržování Klausovského statutu quo. Když vyhraje Kníže, budou otrávení lidé, kteří v něm vidí symbol lumpáren současné vlády. Když vyhraje Jiří, neskousne to ta část lidí, která odmítá bolševiky. Když vyhraje Honza, naštve to nejvíc neonacisty a lidi, kteří by chtěli na Hradě silnou osobnost, ne gumu.
Mnozí možná definitivně zanevřou na způsobilost českých voličů, rozhodovat sami o sobě. Přibude ještě více fašistických a bolševických pučistů, kteří budou svolávat defenestrace politiků. Doufám však, že se objeví ještě mnohem více „našeptávačů“, tedy aktivních lidí, kteří budou tvrdit, že všechno není tak fajn a super, ale mělo by se to změnit jen vytrvalou prací v rámci občanské společnosti. Náznaky už tady jsou, když masový aktivismus udělal z outsidera volby Karla Schwarzenberga jednoho z favoritů. Osobně bych však za největší prohru považoval výhru Jiřího Dienstbiera. Ne proto, že bych ho tak zoufale nechtěl za prezidenta, ale během té kampaně mě přesvědčil, že ho chci za premiéra. Sociální demokracie nemá z čeho brát a tlačit tohoto muže na Hradní trafiku je chybou. Rozhodně by měli v jeho straně udělat vše proto, aby se zbavili reliktu paroubkovské minulosti v podobě Bohuslava Sobotky a nainstalovat tam mladého a dravého Dienstbiera. Netuším, jak si jako premiér povede, možná shoří jako Grossova kometa. Nebo se stane nejlepším polistopadovým předsedou vlády.
Co nám to dalo?
Společnost se stejně neuklidní, podrážděnost a nedůvěra vůči vládnímu establishmentu tu bude panovat dál. Nezmění se to ani po příštích poslaneckých volbách, protože sociální demokracie kýžený sociální smír nepřinese, protože tu je stále hodně lidí, kteří odmítají vládu podporovanou komunisty (ať už tiše skrze náměstky nebo nedej bože rovnou v koaliční vládě). Netroufám si odhadnout, co musí nastat, aby se věci veřejné znormalizovaly, ale předpoklad, že se tak stane díky prezidentské volbě, byl mylný. Naopak přímá volba ještě více odhalila, jak si česká společnost mezi sebou nerozumí. Byť to není příjemné zjištění, alespoň víme, na čem jsme a můžeme s tím začít něco dělat. Třeba, že prezidenta budeme mít mnohem více pod kontrolou a nastavíme mu jasné mantinely, co smí a co už je přes čáru.
