Je pravdou, že jsem se ve svém krapet ostrém a rozhořčeném textu ke třetímu dílu Bastardů zařekl, že se již o tomto paskvilu nehodlám dále rozepisovat. O Tomáši Magnuskovi by se přesto mělo něco více napsat a konečně by neměly být jen oslavné články z Náchodského deníku nebo neutrální rozhovory z iDnes. Rád bych pospojoval všechna dostupná fakta, která o něm víme, a vytvořil obrázek člověka, který se rozhodl natáčet filmy o soužití Čechů a Romů ze poněkud zkresleného hlediska.
Odkud se vlastně vzal a proč bychom si na jeho další tvorbu měli dávat bacha? Nemyslím si totiž, že by se jednalo o neškodného diletanta, „českého Uwe Bolla“, jak jej mnozí fanoušci překřtili. Tento nesmírně ambiciózní člověk se bastardskou trilogií etabloval jako jakési disidentské svědomí národa ve vztahu k romské minoritě. Stačí zabloudit do hlubin internetu a přečíst si oslavné ódy mnoha lidí všech věkových skupin. Byť je většině z nich méně než 18 let a můžeme je tudíž odmítnout jako vyspělý – reprezentativní – vzorek národa, neměli bychom tak činit. Tihle lidé už můžou v příštích volbách jít k urnám a svůj hlas hodit populistům z řad levice i (ultra)pravice, jak ostatně dosvědčuje třetí místo pro DSSS v nedávných studentských volbách. V podobných nesnášenlivých názorech je utvrzuje právě Tomáš Magnusek a jeho filmy.
Dobrý den, pane režisére
Tomáš Magnusek pochází z Náchoda, kde se mezi místními těší velké proslulosti a běžně je oslovován jako „pan režisér“. Komu z nás by to nedělalo dobře, že. Spolužáci na něj vzpomínají jako na nesmírně ctižádostivého hocha, který se chtěl od dětských let stát ministerským předsedou, jak dokládá jeho učitelka Soňa Marková v Haló noviny: „Po celou dobu školní docházky měl dva velké sny – divadlo a založit politickou stranu podle svých představ. Pominu, že mi vždy sliboval místo ministryně ve vládě, až bude tím ministerským předsedou.“ Politické ambice vedly v roce 2002 (na den jeho 19. narozenin) k založení Sdružení Občanů Republiky České (SORČ). Ta měla dopomoci nezávislým kandidátům (tedy i Magnuskovi) do městského zastupitelstva v Náchodě. Cíl se zdařil a Magnusek se po volbách stává členem Komise pro výchovu a vzdělávání – v 19 letech!
V roce 2004 se SORČ sdružuje s dalšími menšími stranami a společně vytváří Stranu občanů Republiky české. Strana prakticky nefungovala a neměla takřka žádné členy. Do voleb šli pouze jednou, v roce 2004 do Evropského parlamentu – zde archivní klip z kampaně. Strana samozřejmě pohořela a ještě měla problémy s kandidátskou listinou. Magnusek po roce odchází a strana se přejmenovala na Dělnickou stranu sociální spravedlnosti – to už začíná být povědomé? DSSS je nyní pokračovatelkou Nejvyšším správním soudem zrušené Dělnické strany. Samozřejmě se může jednat o náhodu a to dosti zábavnou, že zrovna do pozůstatků strany, v níž byli romští zástupci, se stane útočiště vypuzených nácků. Obskurních stran, které časem změní bez vědomí zakladatelů směr, je v Česku habaděj. Ale mírně pochybné to je, kór, když přihlédneme k současné tvorbě Tomáše Magnuska.
Po maturitě šest let působil na nejrůznějších zvláštních školách a odtud bere své bohaté zkušenosti. V letech 2007 – 2010 studoval speciální pedagogiku na Univerzitě Jana Ámose Komenského v Praze. Učitelem pak byl na Základní škole v Broumově, přičemž jeho žáci hráli i v prvních Bastardech.
V roce 2004 se Magnusek poprvé dotkl umělecké sféry, když vydal knihu Ještě jsme tady. Jedná se o knihu rozhovorů se šesti zestárlými osobnostmi českého společenského života (Masopust, Hurník, Skořepová, atd.). No, rozhovorů, Magnusek na každou hvězdu pár jalových otázek o maximálně pěti větách. Je k neuvěření, že se ti lidé vůbec s Magnuskem bavili (prozrazuje to mnohé o dobrých stycích rodiny Magnuskovy) a že to vůbec někdo vydal. Dále vydal již jen knihu historických životopisů Stateční Češi a novelizovaný scénář k filmu Pamětnice. Přesto to stačilo, aby se stal v roce 2011 předsedou Obce spisovatelů. Profesní organizace sdružující české spisovatele, literární kritiky a vědce vězí po uši v problémech, jako jsou dluhy a exekuce. Na webových stránkách pak najdeme Magnuskovo prohlášení v němž se zavazuje začít plnit několik měsíců staré prohlášení. Potlesk!
Jako červená niť se Magnuskovou veřejnou činností proplétá práce se seniory, ať už těmi hereckými nebo těmi obyčejnými. Činnost je to jistě záslužná, nevím o nikom známějším, kdo by se tak pilně věnoval starým lidem. Z výše zmíněného SORČ se ostatně stalo občanské sdružení Společné cesty, které zaměstnává sociální pracovnice starající se o nemohoucí seniory. To je zajisté chvályhodné a člověk proti jeho angažování nemůže nic namítat.
Bastard a bastardi
Nyní se dostáváme k filmové tvorbě pana Magnuska. Jeho první producentský, scénáristický a herecký počin Pamětnice se do širšího povědomí nedostal. Kromě toho, že v něm dostali hereckou příležitost lidé, o nichž si většina národa myslela, že už jsou dávno mrtví (vím, že je to hnusné takto říct), jednalo se o amatérskou a levnou produkci. Režíroval Vlado Štancel, který je známý pouze svým poblitým plnovousem z České sody. Film navíc nebyl úspěšný ani z komerčního hlediska a nevydělal si ani na své mizivé náklady.
Magnusek se proto vrhl na neprobádané území a rozhodl se natočit revange movie se společenským podtextem, přičemž režii přenechal Petru Šíchovi, což je člověk, který předtím dvacet let nenatočil celovečerní film. Bastardi vyprávějí o učiteli, který se mstí třem bastardům za smrt své sestry, to vše ve východočeské zvláštní škole. Úspěch byl obrovský a film vydělal za pouhé dva měsíce promítání přes osm miliónů korun, což je na takřka amatérský český film úctyhodný výsledek. Magnusek konečně natrefil zlatou žílu a okamžitě oznámil druhý díl. Továrna na filmy se rozjela. První Bastardi ještě nejsou tak rasistickým filmem jako třetí díl, je sice plný zjednodušování a předsudků, ale daří se mu celkem věrohodně zachytit prostředí zvláštní školy jako místa, odkud nic jiného než degenerovaní bastardi vyjít nemohou.
Druhý díl přišel do kin o rok později a jednalo se spíše o devadesátkovou českou variaci na syrovou gangsterku á la Nahota na prodej nebo Detektiv Martin Tomsa. Romská tématika ustoupila do pozadí a příběh se věnoval spíše mimóznímu prostředí gangsterů z maloměsta v podání Jiřího Krampola a Jana Šťastného.
Magnusek, podobně jako ostatní čeští filmaři, považuje kritiky za závistivé nemakčenka. „Kritik pro nás není klíčový, kritik dneska dokonce ani nejde a nekoupí si lístek na film. Pro kritiky musíte udělat projekci, nakrmit je tam a poté si přečíst, jaké jste hovado, (…) že jste rasista, protože jste upozornil na něco, co se tady děje.“ Inu, člověk, který jde s kůží na trh, kór s něčím takovým jako jsou Bastardi, musí takové věci očekávat.
Druhý díl sepsuli i někteří věrní fanoušci za odklon od jednoduché a přímočarého thrilleru jakým byla jednička. Magnuska to však nezastavilo a třetí díl prezentoval jako „epické zakončení“, traktoval jej pomalu jako křesťanskou apologetiku o mnoha postavách, mnoha dějových odbočkách a to vše podepřel exaltovaným společenským apelem na právo lidí na obranu před „bastardy“.
Obzvláště druhá polovina stopáže Bastardů 3 nemá v českém filmu obdoby. Hra na jakous takous korektnost, kdy záporným hrdinou byl kromě romských dětí a jejich rodičů i bílý mafián Krampol nebo zkorumpovaná bílá politička Brožová, bere za svou a film se stává přehlídkou nejrůznějších demagogických scén – agresivní romští demonstranti vyženou poklidně protestující neonacisty, trojice romských holčiček ostříhá blonďatou holčičku, tlustý Rom zmlátí svého syna, protože mu ohrožuje přístup k sociálním dávkám a mnoho dalších.
Nejvýraznějším příkladem budiž scéna, kdy novinový titulek oznamuje zrušení speciálních škol. Následuje prostřih na několik blonďatých holčiček, které společně s paní učitelkou zpívají Černé oči jděte spát. Do třídy vzápětí přivede ředitel dvojici romských hochů. Děvčátka zmlknou a paní učitelka se tváří zklamaně a vyděšeně. Kluci nedělají nic jiného, než že stojí ve dveřích a mračí se. Vyznění scény je jednoznačné – romskou menšinu nemůžeme, ba ani nesmíme integrovat do normálních škol, jinak to dopadne velmi špatně. Po výše popsané scéně následuje další, kdy banda romských výrostků sedí v parku, a vrhnou se na procházející slečnu a chtějí ji znásilnit. Všemu zabrání muž venčící čokla. Do toho se ozve Magnuskův voiceover „Nebuďte slepí k bezpráví a bolesti jiných. Kdybych takový byl já, nic by se nezměnilo.“ Magnuskova postava přitom neudělala nic jiného, než že pomstila svou sestru a zabila trojici pubertálních vrahů.
Nemyslím si však, že by šlo o podlého a zákeřného nácka jako instalatér Mgr. Tomáš Vandas a jeho banda wannabe šípových křížů. Spíše se mi zde rýsuje obrázek snaživého a ambiciózního muže, který neuspěl v politice, ve školství, ani v podnikání a vrhl se na umění. Zde se mu konečně začalo dařit, ale za jakou cenu. Veden jakousi utkvělou představou, že jen natáčí o věcech, o kterých se nemluví (vám přijde, že se o tom nemluví?), se rozhodl natočit trilogii Bastardy, která si i přes svůj tvůrčí amatérismus našla dostatek fanoušků, abychom mohli hovořit o dalekosáhlém fenoménu. K Bastardům se navíc začaly přidávat sponzoři, kteří podporují neonacisty. Ke všemu se Magnusek na svém facebookovém profilu připojil k podpoře známého rasisty a „anticiganisty“ senátora Petra Pakosty. Ať už tohle Magnusek ví nebo ne (či ještě hůř, je mu to jedno), Bastardi ztrácí punc apolitičnosti, kterým se zaštiťují.
V jeho filmech jsou Romové vykreslováni převážně v negativním světle, jako mentálně retardovaní, vulgární, agresivní a příživničtí parazité slušné společnosti. Lidem to zjevně nevadí a tleskají na premiéře ve stoje. Ještě děsivější pro náladu ve společnosti bude, pokud se rozhodne Magnusek s Bastardy 3 objíždět školy a pořádat projekce pro žáky, jako to činil s předchozími díly.
Magnuskovi neupírám jeho právo na svobodu projevu. Jedná se mi o to, že generalizováním a paušalizováním se vzájemné – a napjaté – vztahy Čechů a Romů nezlepší, zvláště pak budou-li se promítat podobné filmy. Ty zkrátka mají na mentalitu dospívajících (a nejen těch) vliv, těžko určit jak velký. Možná si to Magnusek sám neuvědomuje, ale jeho filmy mohou v budoucnu napáchat ještě mnoho zla. V presskitu ostatně stojí „(…)ukazuje, kam až může vše dojít, budeme-li jen nečinně přihlížet.“ V tomhle ohledu má Tomáš Magnusek zajisté pravdu. Tak bezbřehému zjednodušování, jaké předvádí on, by se jen tak přihlížet nemělo.
